Legendární lovci vyprávějí své příběhy. Uprostřed noci 29. srpna 1911 se na odlehlých jatkách v horách Mount Lassen v severní Kalifornii nedaleko městečka Oroville zničehonic rozštěkali psi. Zburcovaní řezníci venku spatřili podivnou postavu. Stál tam zmatený polonahý muž v prosté kožené košili a rozedraných cárech, a třásl se zimou. Tak se civilizovaný svět seznámil s Ishim, posledním divoce žijícím indiánem na území Spojených států amerických.
Tímto setkáním také započala etapa nové lovecké lukostřelby, kdy se už lukem nemusí lovit z nutnosti a z hladu. Do hry vstupují úplně jiné důvody: rytířskost, etický lov, čestná výzva, srovnání šancí lovce a zvěře.
Pěstní klín, dlouhý luk a hunské hordy.
K lovu a boji jsme, my lidé, nejdéle používali pazourkový pěstní klín – zhruba 2,5 milionu let. S lukem lovíme a bojujeme asi 50 tisíc let. První primitivní palné zbraně se objevily teprve před šesti stoletími. Objev luku počítáme společně se vznikem lidské řeči, vynálezem kola a používáním ohně mezi nejdůležitější události v dějinách lidstva.
Angličtí lukostřelci rozhodovali klíčové bitvy. Hunské a mongolské nájezdnické hordy jízdních lukostřelců ve své době ovládly polovinu tehdy známého světa.
Luk jako lovecká a bojová zbraň ztratil své výsadní postavení s nástupem palných zbraní na konci středověku.
V 17. století došlo k určité renesanci lukostřelby díky bohatým britským aristokratům, pro které se stala střelba z anglického dlouhého luku na terč oblíbenou kratochvílí. Tak se zrodila moderní soutěžní lukostřelba. Lukostřelecké turnaje byly ve Velké Británii stále populárnější a je velice pravděpodobné, že právě britští přistěhovalci přivezli do Spojených států základy tohoto sportu. K renesanci lovecké lukostřelby došlo mnohem později a může za to tak trochu Ishi – muž, který vystoupil z divočiny.
Ishi, poslední svobodný člověk
Kmen Yahi obýval odnepaměti odlehlou oblast kolem Jelení a Mlýnské řeky v Kalifornii. Tihle lidé žili úplně stejně jako jejich předkové před tisícovkami let – a to až do poloviny 19. století. Nikdy neviděli bílé muže, netušili, že postupně zabírají jejich kontinent.
Pak ovšem běloši nalezli v Kalifornii zlato. V roce 1849 propukla zlatá horečka a přivedla do kraje u Jelení řeky zástupy zlatokopů. Za nimi postupovali farmáři. Zavlekli sem neštovice, tuberkulózu a další zde dosud neznámé choroby. Jejich stáda spásala horské louky a ničila zdroje přírodní potravy. Hlušina z výkopů a dolů znečišťovala bystřiny plné lososů. Zvěře ubývalo.
V srpnu roku 1865 byla vyvražděna rodina bílého farmáře usídlená několik mil od území Yahiů. Trestná výprava sedmnácti ozbrojenců pod vedením legendárních zabíječů indiánů Andersona a Gooda napadla yahijskou vesnici na březích Mlýnské řeky. Rozestavili se na stráních kolem osady, takže nikdo nemohl nepozorovaně prchnout, a zahájili palbu na spící indiány. Mlýnská bystřina zčervenala krví nevinných obětí. Podle úředních záznamů bylo zabito 74 domorodců.
Zachránilo se jen několik Yahiů, mezi nimi tříletý Ishi a jeho matka.
Ukrývali se v horách, čas plynul. Ishi pomalu dospíval, stal se z něj muž. Nikdy si nenašel ženu – žádná mladá už mezi nimi nebyla. V roce 1908 zůstali jen čtyři. Ishi, kterému tehdy bylo přes čtyřicet let, jeho stará matka, sestra a jeden stařec. Nakonec zůstal Ishi v divočině úplně sám. Poslední z kmene Yahiů, poslední svobodný indián ve Spojených státech.
Ještě tři roky žil tak, jak se to naučil od svých předků. Opatřoval si živobytí z nejprostších darů přírody, tiše snášel bolest, hlad, zimu, vedro i smutek. Jen s osamělostí se nedokázal smířit. Stýskalo se mu po lidech. Proto se jednoho dne, téměř padesát let poté, co jeho lid běloši vyvraždili, rozhodl Ishi opustil své království samoty a vydal se na cestu k lidem.
Tou dobou, v roce 1911, už indiáni nebyli pro Američany lovnou zvěří. Naopak. Začali být zvědaví, jak tihle lidé vlastně žijí. Ishi se stal neocenitelným zdrojem informací pro národopisce z Kalifornské univerzity v Berkeley. Popisoval jim detailně život svých lidí, ukazoval výrobu věcí denní potřeby. Ishiho svědectví poskytlo nesmírně cenný obraz původní americké civilizace.
Ishiho dosud pevné zdraví se ale v civilizaci začalo brzy zhoršovat. Jeho organismus nedokázal vzdorovat našim běžným nemocem.
Neviditelný jako vzduch, neslyšný jako padající sníh
A právě tehdy se o Ishiho podlomené zdraví začal starat lékař Saxton T. Pope (1875-1926). Brzy se z nich stávají blízcí přátelé. Saxton Pope měl už odmalička zájem o vše, co souvisí s životem v divoké přírodě. A Ishi svého nového přítele ochotně učil to, co znal. Na častých loveckých výpravách ho zasvěcoval do tajemství lovu lukem. Saxton Pope se sice s lukostřelbou setkal už v dětství, lov lukem pro něj ale byl novinkou. Pod vedením svého nového přítele a učitele se z něj brzy stává schopný a hlavně zapálený bowhunter.
Ishi střílel většinou vkleče nebo v podřepu, což bylo pro lovecké účely výhodné. Snažil se ke zvěři co nejvíce přiblížit, jeho typická lovecká vzdálenost byla 10 až 15 metrů. Uměl dokonale napodobovat zvuky zvěře, čehož využíval k vábení a lovu. Dokázal ucítit zvěř, jelena, lišku nebo pumu, často ještě dříve, než oni ucítili jeho. Každý krok zvážil dvakrát. Snažil se být maximálně nenápadný. Bylo pro něj téměř zločinem během lovu promluvit. Při východu a západu slunce se vždy snažil být mezi sluncem a zvěří. Číhal ze zálohy, z úkrytu podél míst, kde očekával pohyb zvěře. Takový způsob lovu byl jemu i jeho lidem nejbližší.
„Být na lovu v jeho společnosti je úžasný zážitek,“ vzpomínal později Saxton Pope. „S lukem v ruce se okamžitě změnil. Stal se neviditelný jako vzduch, neslyšný jako padající sníh. Čas pro něj nic neznamenal. Čekal, dokud kořist neulovil. Miloval svůj luk jako žádnou jinou věc, kterou kdy vlastnil. Luk byl jeho společníkem po celý život.“
Ishiho příběh končí 25. března 1916, kdy umírá na tuberkulózu.
Legendární generace loveckých lukostřelců
Dědictví lovecké lukostřelby a lesní moudrosti bylo předáno. Ze Saxtona Popea se postupně stává bowhunterská legenda. Inspiruje další lovce a předává jim znalosti, které od Ishiho získal. Společně se svým přítelem, dalším legendárním bowhunterem Artem Youngem (1883-1935), loví vlastnoručně vyrobenými luky medvědy v Yellowstonském národním parku i na Aljašce, objevují pro lov lukem africký kontinent. V roce 1923 napsal Saxton Pope knihu Hunting with the Bow and Arrow, která se stala biblí všech loveckých lukostřelců.
Doug Easton (1907-1972), fascinovaný knihou Saxtona Popea, začal v 30. letech vyrábět šípy – nejprve dřevěné, později hliníkové a karbonové. Položil tak základy celosvětově proslulé značky Easton, globálního lídra na trhu se šípy a lukostřeleckým příslušenstvím.
V roce 1926 se film Arta Younga o jeho lovecké výpravě na Aljašku promítal v kině v Detroitu. V hledišti seděl mladý muž jménem Fred Bear (1902-1988).
Svého prvního jelena ulovil Fred Bear puškou ve čtrnácti letech. Tímto „novým“ způsobem lovu, který právě v kině viděl, byl ale natolik unesený, že se rozhodl ho okamžitě vyzkoušet.
Tehdy samozřejmě nebylo možné jen tak přijít do obchodu a koupit si luk – musel si ho vyrobit sám. „V Michiganu bylo tehdy tolik bowhunterů, že by se vešli do jedné Fordky typu T,“ vzpomíná později s úsměvem. Dnes je v USA několik milionů lidí, kteří propadli kouzlu lovu s lukem a šípem.
Fred Bear byl zručný a úspěšný, brzy začal vyrábět luky i pro své známé. Současně se naplno věnoval lukostřelbě. Přestože byl samouk, od počátku 30. let byl známý a úspěšný v lukostřeleckých soutěžích po celém Michiganu.
Právě Fred Bear dokázal, že výroba a prodej luků se mohou stát komerčně úspěšným byznysem – a zároveň měl dar fascinovat a ovlivňovat svými loveckými příběhy tisíce dalších lidí.
Současně mu bylo jasné, že s nárůstem popularity bowhuntingu bude mimořádně důležité novým zájemcům vštěpovat lásku k přírodě, respekt k ní a nutnost její ochrany. Spousta morálních kodexů, jimiž se dnešní lovci lukem po celém světě řídí, pochází od Freda Beara – anebo je založena na jeho myšlenkách a názorech.
Renesance lovu lukem nebyla chápána jako nostalgická cesta do minulosti, ale jako návrat k přírodě, tradicím a ryzí formě lovu. Lukostřelce spojuje nejen lov sám, ale jeho celkové pojetí a vše, co s ním a pobytem v přírodě souvisí.
Hollywoodská hvězda i lovec slonů
V roce 1937 točilo studio Warner Bros film Robin Hood, ve kterém hrál hlavní roli Errol Flynn. Producenti tehdy hledali někoho kdo by byl schopen dostatečně přesně střílet z luku. A našli Howarda Hilla (1899-1975). Jako jediný z adeptů byl schopen s dostatečnou přesností a pravidelností zasahovat terč i figuríny. Před kamerou se tak osvědčil, že později nahrazoval herce při střílení z luku ještě v dalších pěti filmech.
Howard Hill je podle mnohých největším světovým lukostřelcem. Za pětadvacet let své střelecké kariéry vyhrál 196 turnajů. Mnozí lukostřelci se odmítali závodů účastnit, když zjistili, že je Howard Hill přihlášen. A někteří ho dokonce podezírali z falšování výsledků. Proto se rozhodl prokazovat své umění při lukostřeleckých exhibicích. Sestřeloval ze vzduchu všechno možné – od dvaceticentimetrových kotoučů po tablety aspirinu, což na vlastní oči obdivovaly tisícové davy lidí. V jedné z exhibic dvanáctkrát po sobě sestřelil minci, teprve pak ji minul. Dalším jeho velkým číslem bylo vystřelit do vzduchu osm šípů, než první z nich dopadl na zem.
Od slavných dob Saxtona Popea a Arta Younga v roce 1923 se nikdo neodvážil na lov divoké africké zvěře lukem. Howard se proto v roce 1949 rozhodl vydat na černý kontinent a své umění zúročit i ve filmu. V Africe ulovil lukem tři slony, dva lvy, vodního buvola, leoparda, čtyři impaly a několik zeber, gazel a divokých prasat. V roce 1952 představil světu první celovečerní film o lovu lukem v Africe s názvem Tembo, který se stal okamžitě hitem. Tembo byl přeložen do sedmi jazyků a promítal se v 57 zemích světa.
Důležitým technologickým pokrokem, který posunul loveckou lukostřelbu na vyšší úroveň, byl vynález kladkového luku. V roce 1966 si jej nechal patentovat Holless Wilbur Allen (1909-1979). Tím způsobil revoluci v lukostřelbě a položil základ pro masovou výrobu kladkových luků v takové podobě, v jaké je známe dnes.
Kde se loví lukem
Pravlastí moderního pojetí lovecké lukostřelby jsou Spojené státy. Odtud se principy bowhuntingu vracejí zase zpátky, odkud přišly – do Evropy. Nejen zde, ale i po celém světě vzniká celá řada mezinárodních a národních lukostřeleckých organizací.
Největší a nejznámější je Evropská lukostřelecká federace (European Bowhunting Federation, EFB). Jejím prezidentem je Anders Gejer ze Švédska. EBF sdružuje 31 národních bowhunterských organizací včetně Českého sdružení lovecké lukostřelby (Czech Bowhunting Association, CBA), jehož členská základna se dnes kryje s Klubem lovecké lukostřelby ČMMJ.
Všechny evropské lukostřelecké organizace spojuje International Bowhunters Education Program (IBEP), výukový program pro lovecké lukostřelce, jehož prostřednictvím zájemci získají vedle teoretických poznatků a praxe z oblasti lovecké lukostřelby také mezinárodní licenci k lovu lukem.
Lukem se dnes smí legálně lovit ve dvaceti zemích Evropské unie – například ve Španělsku, Itálii, Portugalsku, Francii, Dánsku, Finsku, Belgii, Maďarsku nebo Bulharsku. A od roku 2009 také u našich slovenských sousedů. Tam, kde se lukem zatím neloví, většinou čekají jen na otevření zákona, aby mohli toto tradiční lovecké umění zlegalizovat.
Přijďte se za námi podívat
V dávných dobách bylo hlavním cílem maximálně zvýšit efektivitu lovu. Důvody byly zcela pragmatické – zajistit potravu a bezpečnost. Dnes se příznivci lovecké lukostřelby především vracejí jejím prostřednictvím k přírodě. Získání zvěřiny pro ně není prioritou – tou je snaha splynout s přírodou, odnést si silné zážitky a zažít maximálně etický lov. Zvěř má totiž při lovu lukem podstatně větší šanci na úspěch než lovec.
Klub lovecké lukostřelby ČMMJ bude mít svůj stánek na výstavách Silva Regina Brno (8.-12. dubna), Natura Viva (23.-27. května), prezentovat se bude na Národních mysliveckých slavnostech (23. června). Pokud se chcete dozvědět o tomto způsobu lovu víc, přijďte se tam za námi podívat.
autor: Marek KOŽUŠNÍK
Publikováno v časopise Myslivost 03/2018