LOV LUKEM


Přišel den „D“. Máme kvalitní výkonný luk, šípy opatřené loveckými hroty, maskovací oblečení a všechny další nezbytnosti potřebné k lovu. Za sebou důkladnou teoretickou i praktickou přípravu a hlavně nám nechybí odhodlání vstoupit mezi skutečné lovce- -lukostřelce. Každý „bowhunter“ si jistě vzpomene na okamžik, kdy poprvé vkročil do honitby s cílem lovit. Ten jedinečný pocit se nikdy v životě neopakuje …

Existuje několik způsobů, jak ostražitou zvěř při lovu lukem přelstít, přičemž se dají kombinovat. Než se vydáme na lov; je třeba zvážit, který způsob je pro danou situaci nejvhodnější. Je třeba připomenout, že všechny níže popisované způsoby lovu lu­kem se týkají zahraničí, neboť u nás není lov zvěře lukem oficiálně povolen.

ŠOULAČKA
Za nejvhodnější způsob lovu považuji šoulačku. Jde o “vysokou školu lovu”, při níž jsou šance lovce i zvěře zcela vyrovna­né. Lovec by měl dobře znát prostředí a te­rén, v němž hodlá tímto způsobem lovit: opatrně šoulá honitbou a snaží se nepozo­rovaně přiblížit ke zvěři. Rozhodně však nemůže být řeč o “procházce”, neboť v ko­nečných fázích lovu není neobvyklé plaze­ní, a to jakýmkoliv terénem. Zásadou je do­stat se ke zvěři co možná nejblíž. Šoulačka je proto jedním z nejnáročnějších způsobů lovu, kladoucím na lukostřelce velmi vyso­ké nároky.
Základ šoulačky s lukem je stejný jako když šouláme s kulovnicí: je nutné neustále sledovat směr větru, aby nedošlo ke zrazení zvěře. Důležitý je dobrý maskovací oděv, v němž lovec splyne s prostředím. Je třeba vyvarovat se jakýchkoliv prudších pohybů, vyhýbat se chůzi proti horizontu či světlým místům. Vhodně zvolená obuv nejenže zpevní kotníky, ale umožní tichý pohyb.
Na šoulačku je nejlepší vyrazit v čase, kdy je zvěř aktivní, např. když vychází na pastvu nebo k napajedlům. V období říje je v pohybu celý den. Honitbou procházíme velmi pomalu, opatrně a tiše. Neustále je nutné sledovat vítr a mít oči “na stopkách”. Často zastavujeme, vždy v místech, kde je možné splynout s okolím (těsně vedle stro­mu či skály, v porostu atd.) a nasloucháme zvukům přicházejícím z okolí. Zvyšujeme tím svou šanci, že zvěř odhalíme dříve, než ona nás. Pokud ji zaznamenáme, je nutné zachovat chladnou hlavu, což bývá v přípa­dě nastupující “lovecké horečky” občas pro­blém. Pomalu se připravíme k závěrečné fázi lovu. Neustále musíme mít na paměti vzdálenost, na kterou je možné účinně a přesně lovit (maximálně 35 m!). Vhodnou pomůckou je dálkoměr, ale mnohem lepší je umět vzdálenost dobře odhadnout. Vyžaduje to trénink a zkušenosti. Podle mého názoru patří odhad vzdálenosti mezi základní schopnosti lukostřelce. Zvěř musí před vypuštěním šípu stát v ideální vzdálenosti a poloze tak, aby nejistila směrem k lovci a umožnila mu prostřelit oba plicní laloky.
Pokud zvěř zpozorujeme na dálku a rozhodneme se ji našoulat a ulovit, je třeba nejprve zvolit nejvhodnější taktiku k přiblížení se ke zvěři. Základem je zjistit směr větru a posoudit okolní terén, resp. vybrat, kudy bude nejsnazší se k ní dostat. Nejvice by nás měly zajímat různé terénní nerovnosti, keře, stromy, balvany atd., poskytující úkryt či maskování při přibližování se ke zvěři. Je dobré zvolit si v blízkosti zvěře orientační body, které mohou v závěrečné fázi lovu pomoci zrychlit odhad vzdálenosti. Ve chvíli, kdy lovec udělá první krok na šoulačce, by měl již přesně vědět, který konkrétní kus chce ulovit (např. pro trofej, průběrný odstřel apod.) a jak se dostane do jeho blízkosti. Výrazně mu to usnadní závěrečnou fázi lovu, během níž se může soustředit již jen na dokonalé vypuštění šípu.

ČEKANÁ
Dalším způsobem lovu je čekaná. Nejčas­těji u vnadiště, poblíž újedi, napajedla apod. Ještě vhodnější je však čekat na ocho­zech nebo spádech, směřujících k takovým místům, neboť na vnadištích již zvěř bývá obvykle velmi opatrná. Nelze se jí divit, vět­šinou s nimi nemá dobré zkušenosti. S na­růstající vzdálenosti od vnadiště se její ostražitost snižuje. Pach člověka-lovce jí sice neunikne. ale nebude o nic více stresující než pach houbaře či dřevorubce.
Pro čekanou se doporučuje použít tzv. “treestanď” což neni nic jiného, než jedno­duchý lehký přenosný posed. Čekat lze i na zemi, ale lovec musí mít jistotu, že ho ne­zradí vítr. Lov ze země má své kouzlo: věřte, že hned tak nezapomenete na situaci. kdy před sebou budete mít zvěř na několik met­rů. Něco jiného je totiž vidět zvěř na dálku, a něco jiného pozorovat ji z bezprostřední blízkosti, slyšet ji a cítit. Každá má typický pach. Kdo loví kulovnicí, zpravidla neslyší zvěř dýchat a chroupat potravu či neza­slechne, jak ji “kručí v trávníku”. Lov lukem je v tomto ohledu mnohem osobnější a lu­kostřelec na zvěř pohliži úplně jinak, než kdyby měl rutinně plnit plán lovu kulovnicí.
Stejně jako při šoulačce je i na čekané nutné brát v potaz vzdálenost zvěře. Na če­kané má lovec výhodu, že ji většinou zpozo­ruje dříve, než ona jeho, takže má dostatek času připravit se na vypuštěni šípu. I při tomto způsobu lovu je vhodné najít si v te­rénu orientační body, určit jejich vzdálenost a využit je při příchodu zvěře. Při střelbě lu­kem např. z posedu směrem dolů nebo nao­pak do svahu je nutné při odhadováni vzdálenosti určit tzv. vodorovnou vzdálenost a použít ji pro správné zamířeni. Je to zvláštni fenomén, kvůli němuž mají hlavně začátečníci tendenci cíle nadstřelovat.

LOV DROBNÉ ZVĚŘE
V zahraničí lze zaznamenat narůst obliby lovu lukem zvěře drobné, a to jak srstnaté, tak pernaté. V podstatě se neliší od lovu brokovnicemi – tedy kromě výřadů. Pro někoho se může zdát až úsměvné, když skupi­na 50 francouzských, španělských či ital­ských lukostřelců vyrazí na kruhový hon na zajíce nebo na společný hon na bažanty. Zasáhnout malý, značně pohyblivý cíl, vyžadu­je již velkou zručnost. Není proto divu, když na sklonku loveckého dne leží na výřadu jen několik kusů zvěře. Ten, komu se podařil úspěšný zásah, bývá na titul Krále honu pa­třičně pyšný. Takový pocit znají snad jen sokolníci, kteří se řídí heslem “nelovime pro úlovek, ale pro všechno krásné při lovu”.
K lovu drobné zvěře se používají kladko­vé i reflexní luky. Důležitá je volba šípu a loveckého hrotu. Na drobnou zvěř se čas­to používají speciální hroty, které nepronik­nou jejím tělem, ale usmrtí ji prudkým ná­razem. Zajímavostí jsou kormidla na šípech, jimž se říká “flu-flu”. Tvoří je čtyři péřová křidélka a na první pohled jsou větší než kormidla obvykle používaná k lovu nebo k terčové střelbě. Maji za úkol šíp nejen stabilizovat v letu, ale hlavně jej dostatečně rychle “ubrzdit”, což je důležité zejména kvůli bezpečnosti střelby a možnosti najít vystřelené šípy. To oceníme zejména při lovu pernaté zvěře v letu. Z uvedeného lze dovodit, že i drobná zvěř se lukem loví na krátkou vzdálenost, neboť šíp velmi rychle ztrácí rychlost a tím i energii.
Neméně zajímavým způsobem lovu je tzv. “bowfishing”, neboli lov ryb lukem. Pro ten­to způsob lovu je typické použití speciál­ních šípů, které jsou s lukem spojeny vlas­cem na navijáku. Loví se jak z loděk, tak ze břehu. Šíp na vlasci projde rybou, již lze pomocí navijáku vytáhnout z vody. Podobným způsobem se loví i bobři. Při lovu ryb není třeba používat výkonný luk, neboť zejména v mělkých vodách (např. horské potoky) hrozí poničeni šípu o dno. Nutno zdůraznit, že při lovu ryb je třeba počítat s lomem ob­razu ve vodě. Rybu pod hladinou v podstatě vidíme jinde, než ve skutečnosti je.
Jak je patrné, lov lukem nabízí velmi širo­ké možnosti použití.

autor: Alexandr VRÁGA
předseda Klubu lovecké lukostřelby

O autorovi

admin