Trénujte jako lovec.

TRÉNUJTE JAKO LOVEC.

Asi každý, kdo bowhunting bere vážně, usilovně trénuje. Otázkou ale je, zda trénuje správně. Zda náš trénink odpovídá loveckému zaměření.

Myšlenky obsažené v tomto článku nosím v hlavě už delší dobu. Téměř pokaždé, když se potkáme s kamarády, se k tomuto tématu nějak dostaneme. A už nějakou dobu podvědomě cítím, že ne všechno v mém tréninku je úplně OK. Nebo přesněji, že by mohl být lepší.

Ale teprve nedávno jsem se rozhodl dát tomu všemu trochu ucelenější podobu a použít to jako námět pro článek. Nejedná se o žádný oficiální návod. Něco jsou mé vlastní nápady, další jsem vyposlechl nebo vyčetl a převzal tak od zkušenějších.

Zkušenější lovci tohle pochopitelně ví a pravděpodobně už si svůj trénink upravili tak, aby maximálně odpovídal skutečným loveckým situacím. Pro ně tento článek asi není. Pokud ale začínáte, věřím, že si z tohoto článku můžete odnést nějaký nápad.

Důležité upozornění – aby bylo NAPROSTO jasno, nemám vůbec nic proti „klasickému“ tréninku, kdy střílíte šíp za šípem. A netvrdím, že takový trénink máte opustit. Pokud potřebujete pořádně protrénovat techniku – postoj, nátah, míření, správné vypuštění  a dostat je do svalové paměti, je bez diskuze, že odstřílíte mnoho ran.

Nebo, pokud potřebujete budovat sílu, není jediný důvod zaměřit trénink tímto směrem.

Ale v takovém případě musíte vědět co trénujete a proč právě takto. A říkejte tomu správným jménem. Třeba SPORTOVNÍ trénink.

Ale nezaměňujte ho s LOVECKÝM tréninkem. Ten už ze své povahy musí být jiný. Vytvořte si vlastní model loveckého tréninku, který vám vyhovuje a o kterém budete přesvědčeni, že je správný. Nemusíte do něj musíte zahrnou vše, co se v tomto článku dočtete. Co se vám bude líbit, berte. Co se vám nelíbí, nechte.

Nemusíte pochopitelně trénovat pouze tímto způsobem. Klidně si dál střílejte sportovním stylem. Ale lovecký trénink v nějaké podobě byste měli zařadit do svého programu určitě.

Záleží jen na té PRVNÍ !

Představuji si svůj klasický trénink. Přiřítím se na střelnici, postavím si terč, lehce se rozcvičím (ve skutečnosti 2x zamávám rukama) a jde se na to.

První rána pochopitelně úplně špatně. Druhá lepší, třetí jakž takž. Čtvrtá je úplná „jebka“. Až potom se naštvu, přestanu myslet na blbosti, začnu se pořádně soustředit a ejhle .. konečně to začíná nějak vypadat. Tak od desáté už je to dobrý a jak střílím ránu za ránou, začínám být jakž takž spokojený. A víceméně spokojený také končím – lítá mi to pěkně.

Spokojený ? Proč ne ? Vždyť těch prvních pár se nepočítá. „Nástřelná série“ se tomu říká … je potřeba se rozehřát, rozstřílet, a pak teprve jedeme „na ostro“. Tohle pochopitelně může platit, ale pouze ve sportu. Pokud jdeme střílet na terč, pak s rozstřílením před vlastní soutěží asi nebude problém.

Při skutečném lovu ale žádná nástřelná série není.

Není ani jeden jediný zkušební výstřel. NIC.

Jediná, a hned ta první rána je ta, na které záleží. Další už se nepočítají. Je fuk, jak dokonalá by byla ta další. Je fuk, proč jste tu první pokazili a je fuk, že už to víte a že už se vám to nestane. Další pokus není. Pouze ta PRVNÍ ROZHODUJE !

Pochopitelně se před odchodem na lov můžete rozcvičit střelbou do terče. Dobrý nápad. Ale stejně pak strávíte v lese dlouhý čas chozením. Čekáním. A až po těch několika hodinách dojde na výstřel, bude to vlastně zase ten PRVNÍ.

Co s tím? Jak tohle co nejvěrněji napodobit při tréninku ?

  • No, můžu každý den směrem na terč vyslat pouze jeden jediný šíp. Bude to hodně věrné, ale přijde mi to jako blbost. To bych toho moc nenatrénoval.
  • Zajímavá myšlenka je střílet pouze jedním šípem. Stojím třeba 25m od terče, zamířím vystřelím a dost. Před další ránou si musím k terči dojít a šíp si vzít. Nemám žádné další šípy. Nemám žádnou rychlou opravu. Pokaždé mě čeká cesta k terči a zase zpátky, kdy můžu třeba přemýšlet co jsem zkazil a proč. Pochopitelně je to otrava, ale o to právě jde. Abych si té rány „víc vážil“. A pokud se rozhodnete potrénovat třeba z 50m, tento zvyk neměňte .. o to větší „otrava“ to bude. Můžete si taky cestu k terči protáhnout. Prostě i když střílíte na 20m, vezmete to oklikou a ujdete 100m. Kromě jiného to to bude dobré pro vaše tělo – chůze je zdravá 🙂
  • Nebo, nestřílejte delší dobu v kuse, ale dávejte si pauzy. Jakmile střílíte delší dobu, tělo a hlavně mozek se přepne do střeleckého módu. Ví, co po něm chcete, opravili jste základní chyby při prvních ranách a ty další už provádíte správně. I když třeba chodíte k terči, tělo a mozek nestačí „vychladnout“. Jste ve střeleckém režimu a tak vám to prostě jde.
  • Snažte se mozek vyvést z jeho střelecké pohody. Dělejte pauzy kratší, delší. V pauzách dělejte cokoliv, abyste donutili mozek přepnout do jiného režimu. Zapojte fantazii.

Vaším cílem prostě je, aby každý výstřel co nejvíce simuloval tu První, z loveckého pohledu nejdůležitější, ránu.

Provedení nátahu

Moderní lovecké luky jsou při nátahu poměrně náročné na sílu lovce. Obtížnost nátahu ještě zvyšuje agresivní konstrukce kladek. Chcete při výstřelu hodně vygenerované energie ? OK, ale ona se někde musí vzít a jste to Vy, kdo ji tam při nátahu dodává.

Zvláště začínající střelci se snaží nátah si co nejvíce usnadnit, a tak začnou podvědomně používat všelijaké „pomůcky“ . Např. poměrně rychle přijdete na to, že stačí zvednout ruku s lukem trochu nahoru (jako kdybyste stříleli šikmo do nebe) a při nátahu si pomoci tím, že tuto ruku stahujete dolů. Není to správné, ale proč by vás to mělo zajímat?. Důležité je, že luk vůbec napnete, nebo že se tolik nenadřete a tak dokážete dát o 10 ran víc.

Na sportovní střelnici, nebo někde na louce při střelbě do terče, je to vlastně fuk. Terči je naprosto jedno, že se kousek od něj kroutíte jak žížala, máváte a trháte rukama a vůbec celý nátah vypadá, jak kdybyste byli pod elektrickým proudem.

Jenže zvěři to jedno nebude. Stačí málo a nelovíte. Veškerý čas a energii, které jste až dosud vložili do lovu, jsou v „pekle“. Váš nátah musí být maximálně plynulý a pomalý. A nežádoucích pohybů rukou a těla musí být co nejméně. Nemůžete prostě zvednout luk nahoru jen proto, že vám to tak jde nejlépe. Vy musíte luk natáhnout v té pozici, ve které právě jste. Ať se vám to líbí, nebo ne. Ať vám to vyhovuje, nebo ne.

Při loveckém tréninku proto nenatahujte luk tak, jak vám to nejlépe vyhovuje, ale zkoušejte naopak ty nejobtížnější varianty, na které přijdete :

  • Zkuste třeba ruku s lukem dát vodorovně, při nátahu ji takto držet a nátah provést taky pouze ve vodorovné rovině. Žádné pomáhání směrem nahoru či dolů. Platí to pro obě ruce. Žádné kymácení nebo mávání. Prostě co nejvíce v jedné rovině a pěkně pomalu a plynule.
  • Stoupněte si a ruku s lukem nechte vise volně podél těla – směřuje dolů, podél vaší nohy. Nechte ruku a luk kde jsou a nátah proveďte z této pozice. Až po plném nátahu teprve můžete začít luk zvedat a mířit.
  • Zkuste luk natáhnout „naplocho“. Tedy v pozici, kdy ramena jsou víceméně vodorovná se zemí. Může se to hodit při lovu z „treestandu“, kdy luk držíte vodorvně na klíně.
  • Trénujte co nejpomalejší a nejplynulejší nátáh, jaký si dovede představit. Žádné rychlé škubnutí, jen abyste to nějak natáhli. Pomalu .. trapte se … a posilujte
  • Vyzkoušejte si nátahy v sedě. V sedu na vysoké stoličce. A naopak v sedu na nějakém malém „bobku“, kdy máte kolena skoro pod bradou. A pak v kleče. A třeba i v leže. Můžete to zkusit jen na jedné noze .. vaší fantazii se meze nekladou.

Asi zjistíte, že je to mnohem obtížnější, než vaše obvyklé a oblíbené natahování. Možná luk v některé pozici napoprvé ani nenatáhnete. Nebuďte z toho nešťastní a prostě trénujte. Zlepšení bude otázka pár dní. Základní sílu už máte. Teď je potřeba jen doladit detaily. Odměna je jasná –  budete mnohem lépe připraveni na skutečný lov.

Doba držení nátahu

Při sportovní střelbě luk natáhnete, držíte, zamíříte a vystřelíte. Je jen na vás, kdy vystřelíte a jak dlouho tedy musíte luk držet v natažené pozici. Většinou to nebude déle jak 5, maximálně 10 vteřin.

Jenže při lovu vstupuje do hry další faktor. Chování zvěře, která většinou nebude nehnutě stát a čekat až vy se „uráčíte“, ale má svůj vlastní program. Takže se najednou pootočí do pozice, která už není pro výstřel moc vhodná. Nebo poodejde pár kroků a najednou stojí v zákrytu za stromem. Nebo stojí a „jistí“ vaším směrem – s výstřelem by bylo vhodné počkat až se její pozornost upře jinam.

Ať už je důvod jakýkoliv, pro vás to znamená jediné. Držíte natažený luk a nemůžete nebo nechcete střílet. Co teď?

Můžete luk pochopitelně spustit zpět, ale :

  • Luk prostě nedokážete spustit úplně plynule a on pořádně „cukne“
  • Toto cuknutí rychlý a náhlý pohyb, což je přesně to, čeho se chcete v blízkosti zvěře vyvarovat
  • Občas při tom vyskočí šíp z restu a pořádně cinkne o riser (tělo) luku. Takový zvuk je to poslední, co v danou chvíli chcete slyšet (má to většinou jednu „výhodu“, že už můžete jít domů a dát si pivo 🙂

Mnohem lepší je luk zpátky nespouštět. Natažení jste zvládli a zvěř si ničeho nevšimla. Paráda, tak proč o to nyní přijít. Lepší je luk držet natažený a čekat na tu správnou chvíli.

Jenže otázka je, jak dlouho dokážete udržet váš luk natažený ? Tak, abyste poté ještě dokázali pohodlně a spolehlivě zamířit a vystřelit. Aby se z vás nestala klepající se troska, která si přeje jediné – aby tu zatracenou věc už mohla konečně přestat držet.

Vážně, držet napnutý luk není nic jednoduchého. Pokud to netrénujete je to hodně namáhavé a asi nevydržíte dlouho. Přitom, čím déle ho dokážete pohodlně držet, tím lépe se vám budou takové situace zvládat a vás lov bude úspěšnější. A jde i o psychiku. Vím že umím – pohoda. Vím že moc ne … a už vidím že je tu problém. Jsem v „háji“ ještě dřív, než mě skutečně začnou bolet ruce.

Bez tréninku to nebude žádná sláva.

Měli byste se na to zaměřit a cíleně to trénovat. Natáhnout luk, dát si cíl – třeba půl minuty nebo minutu nebo později mnohem víc – držet a čekat. A potom pečlivě zamířit .. ale opravdu pečlivě … a vystřelit. Pamatujte – máte jen jednu ránu.

Nejde jen o to to nějak udržet, ale aby to pro vás bylo pohodlné. Aby vás to nedostalo z tzv. „zóny komfortu“, protože pak se výrazně zvyšuje nebezpečí, že tu ránu, na kterou jste tak dlouho čekali, pokazíte.

Přiznám se, že já osobně jsem tohle moc netrénoval a je to moje slabina. Když pak slyším, že kamarád dokázal luk držet 10 minut, dochází mi, že blbě na to jsem a že bych se na to při budoucím tréninku měl vážně zaměřit.

Na druhou stranu se mi jeví jako naprostá hloupost držet luk v okamžiku, kdy už dopředu vím, že to bude trvat dlouho. Tak dlouho, že už to stejně asi neudržím. Tak dlouho, že už to v žádném případě nebude nebude pohodlné.

Pokud mi zvěř zajde do zákrytu za velké křovisko a několik velkých stromů a já odhaduji, že bude trvat aspoň 5 minut než vyleze na druhé straně a vím, že „zóna mého komfortu“ končí na nějakých 3 minutách, nevidím jediný důvod proč se trápit s nataženým lukem. Stejně to nevydržím. A i kdyby snad .. budu tak vyřízený, že nebudu schopen rozumně vystřelit. V takovém případě mi přijde mnohem rozumnější pošetřit síly a risknout spuštění luku (riziko můžu eliminovat tím, že se spuštěním počkám na nejvhodnější okamžik)

Spuštění z nátahu zpět

Když už jsme se v minulém bodě zmínili o „spuštění“ nataženého luku zpět (tzn. bez výstřelu), pojďme se na něj podívat trošku zblízka

Obecně si myslím, že byste se spuštění měli vyvarovat. Je asi lepší natažený luk podržet. Jenže občas se prostě stane, že se mu nevyhnete.

Problém je, že málokdo toto spuštění bez výstřelu vůbec provádí. O tréninku už vůbec nemluvím. Při běžném tréninku a při běžné střelbě vlastně není důvod. Nebo možná občas, při servisu či ladění luku. A o to je to horší.

Spuštění zpět je docela problematické a to především díky konstrukci moderních kladkových systémů

  • Jakmile natáhnete luk téměř naplno, objeví se jev, nazývaný „LetOff“. Síla, potřebná k nátahu, najednou z maxima prudce poklesne (moderní luky mají LettOff kolem 75% až 80%). Vy se dostanete do oblasti, které se říká „Valley – údolí“. Tato oblast není nijak velká a hlavně, místo kde Valley začalo, je velmi malé/krátké.
  • Při spouštění nataženého luku zpět dosáhnete bodu, kde „Valley“ začalo. Do té doby docela pohoda, ale najednou luk zabere „jako kráva“. I když to čekáte, většinou to s vámi trhne. S někým tak, že skočí skoro až na začátek nátahu, někdo více silný a trénovaný to možná dokáže zvládnout lépe, ale nezvládne to asi úplně.

Problém toho trhnutí je, že je to prudký a ne moc kontrolovaný pohyb. Přesně takový pohyb, který často vede často ke „zrazení“ zvěře a k neúspěšnému konci lovu. Vaší snahou je, aby spuštění, když už musí být, bylo co nejplynulejší. Nikdy to asi nebude hladký, plynulý pohyb, ale když to budete občas trénovat, budete vědět co vás čeká a budete schopni to zvládnout lépe než někdo naprosto nezkušený. Každý luk se bude také chovat jinak, takže pokud vyměníte „nářadí“, měli byste trénovat trošku víc.

Dalším problémem při trhnutí zpět je, že velmi často šíp povyskočí z restu/zakládky a cinká nebo bouchá o tělo luku. Tyto nežádoucí zvuky můžete zkusit co nejvíce eliminovat nějakým měkkým polepem na příslušných místech.

Střelecká pozice

Při střelbě z luku by měl střelec zaujmout ideální pozici. Tu by do vás při sportovním tréninku „natlačil“ váš trenér. Neptejte se mě na detaily, protože já ji, jako samouk, neznám 🙂

V každém pádě byste ale měli stát pěkně bokem, spojnice obou pat pěkně k cíli, pěkně vzpřímení, zatažené břišní svaly, nátah tažený a držený zádovými svaly .. nebo alespoň tak nějak si to představuju já. Na sportovní střelnici pochopitelně  není problém. Místa je tam dost, stojíte na rovině, terč je ve stejné výšce jako vy, stojí na místě – nikam nechodí ani se neotáčí, pokud jste v hale tak ani nefouká …

Jenže při lovu bude spousta věcí jinak. Nebo možná všechny. Nemá cenu řešit detaily, ale důležité je si uvědomit, že ne vždy budete mít k dispozici prostor a podmínky pro ideální střelecký postoj. Že velmi často budete všelijak pokřivení, že možná budete sedět, klečet.

Myslím, že ať jsou podmínky jakékoliv, vždy byste se měli snažit přiblížit „ideálu“. Tak, jak to má vypadat a jak jste to při sportovním tréninku trénovali. Ale měli byste se připravit na okamžik, kdy to nebude tak úplně možné. Ať vás to nezaskočí, Zkuste třeba :

  • střílet v sedě (nejen natahovat, ale i střílet). Zkuste to v kleče. A třeba vleže (jen pro legraci).
  • zalézt si do nějakého omezeného prostoru a simulovat střelbu z úkrytu – tzv. „blindu“. Třeba zjistíte, že díky špatně umístěnému otvoru v blindu musíte střílet z podřepu.
  • stoupnout si tak, aby vám při nátahu třeba zavazel strom, nebo křoví. Nějak se s tím vypořádejte.
  • vylézt si někam nahoru a trénovat střelbu z posedu, sedačky. Zkuste si tam stoupnout – někam na kraj, ať se trochu bojíte, že spadnete. Zkuste si tam třeba sednout a nohy spustit dolů a střílet takto.

Opět – vaší fantazii se meze nekladou. Čím víc pozic vymyslíte a vyzkoušíte, tím jednodušší to pro vás bude, až to nastane doopravdy.

Počasí

Typická situace – plánuji jet druhý den na střelnici. Jenže ráno vstanu a venku je hnusně. Zataženo, vítr, zima .. a ještě poprchává. Pochopitelně na to kašlu. Nejsem debil, abych v tomhle někde venku trénoval. Počkám si až bude hezky. Sluníčko a teplíčko. To mám rád.

Jenže při lovu není vždy hezky a teplo. Často je pěkně hnusně. A já se pak motám v lese, mokrý a je mi zima. S lukem v ruce vlastně zažívám podobnou situaci poprvé. Spousta věcí je jinak, než jsem zvyklý. Mokrý luk v mokré ruce klouže. Je mi taková zima, že vlastně pořádně necítím prst na ruce, který spouští release .. atd ..

Pokud je vám zima a jste ztuhlí, tělo odmítá pořádně provádět pohyby, které po něm chcete. Protože takový pohyb = ztráta tepla. Takže tělo se snaží se zbytečnými ohyby tzv. „ojebat“ . Téměř nic neuděláte správně, ale bude to nějaký „minimalistický patvar“  Namísto správného výstřelu provedeného celou rukou, jen pohnete prstem .. to musí stačit. Žádné velké míření .. „někam to tam namiř, hlavně ať už je po všem a můžu domů, do tepla…“

Pokud chcete lovit ve špatném počasí, měli byste v něm i občas potrénovat. Pochopitelně netvrdím, že byste měli při každé průtrži utíkat ven a pálit z luku, ale neměla by to pro vás být zcela neznámá zkušenost.

Oblečení

Tak trošku souvisí s počasím. Pokud trénuju jen když je pěkně nebo pouze doma či v hale, budu na sobě mít asi optimální oblečení. Tenké tričko, maximálně lehkou bundu, kterou jsem si koupil speciálně na luk. Je mi akorát, takže nikde žádné volné záhyby, žádné faldy.

Jenže, když vyrazím lovit a venku je opravdu hnusně a zima, musím na sebe obléct silné funkční tričko, pak docela silné teplé triko, na to silný svetr a vše to završí Goretextová bunda. Je mi sice teplo a jsem suchý, což je fajn, ale tak trochu si připadám jak panáček Michelin.

Při nátahu, míření, střelbě .. stále se cítím nějak jinak, než jsem zvyklý. Navíc ta bunda je nějaká větší a tady a tam jsou samé faldy. Otázka je, kdy se mi o to chytí tětiva a vystřel bude v pytli.

Na hlavě čepici, na kterou nejsem zvyklý,  nebo na obličeji silnou kuklu, která mi nějak divně brání v zakotvení při nátahu (prostě to cítím jinak). Na rukou rukavice …  Nemusím to asi dál rozvádět. Jde o to, že při běžném tréninku jsem zvyklý tu střelbu nějak cítit. Ale teď, díky všemu nezvyklému oblečení, to cítím docela jinak.

Ono s největší pravděpodobností, bude vše fungovat stejně. To jen můj pocit je jiný. A protože to neznám, tak si nevěřím. A přitom by stačilo si někdy takto zatrénovat. Ubezpečit sám sebe, že ačkoliv se cítím jinak, vše je a bude v pohodě. Že nad tím nemusím dál nijak bádat.

A pokud je někde opravdu problém (třeba skutečně hodně volný rukáv) mám při tréninku možnost vymyslet řešení – třeba omotávku samolepící páskou.

Stejně tak není špatný nápad zatrénovat si střelbu v rukavicích. Nebude to žádná věda, ale je dobré si to vyzkoušet předtím, než to budete skutečně potřebovat.

Terč

Většina z nás pochopitelně trénuje na klasickém terči. A takový terč je většinou pěkně kontrastní. Buď jsou to takové ty klasické sportovní barevné kruhy, nebo je třeba pouze celý bílý, ale pak jsou na něm pěkná černá kolečka. To aby se nám hezky mířilo.

Jenže lovená zvěř není ani kontrastní, ani na sobě nemá žádná kolečka (lov jaguára teď neuvažuji).

Takže, máme sice pěkně natrénovanou střelbu na terč, ale při pohledu na možnou kořist nám nastává problém. I když teoreticky přesně víte (a to prosím předpokládám), kam mířit aby zásah byl spolehlivě smrtelný, přesto může být míření problém. Zvěř není téměř nikdy natočena ideálně bokem. Téměř vždy je trošku našišato.

V hmotě těla musíte nalézt správné místo kam chcete střílet. A na toto místo, které není nijak označeno, musíte být schopni pořádně zamířit. Ne, že budete střílet „někam tam“ .. vy musíte být schopni určit ten správný bod, představit si ho, sledovat ho při pohybu zvěře a skutečně na něj mířit. Pokud jste nikdy nic takového nedělali, věřte mi, že to není jednoduché. Na druhou stranu – není to ani nic nezvladatelného, jen to prostě musíte trénovat.

Pro trénink lovecké lukostřelby je výhodnější tzv. „gumák“. Tedy 3D terč, který má vypadat jako reálné zvíře. Jenže s gumáky bývá někdy problém.

  • Jsou to docela drahé věci – hmota, ze které jsou vyrobeny není levná
  • Většinou nejsou ve skutečné velikosti – právě s ohledem na cenu materiálu se často 3D figuriny dělají ve zmenšené podobě. Což ale nemusí zase tolik vadit.
  • Někdy je ale gumák spíše parodií na skutečné zvíře. Prostě k realitě má dost daleko.
  • Na 3D figuríně jsou sice označeny cílové oblasti (odpovídají bodovému hodnocení pro 3D střelbu) ale realita je taková, že v naprosté většině takto označené oblasti nekorespondují se skutečným místem, kam by lovec měl mířit a střílet.

Zásah za „plný počet bodů“ by možná nebyl úplně špatný, ale nejlepší také rozhodně ne. Naopak, téměř 100 rána na nízkou komoru, je na většině 3D terčů už mimo bodované zóny.

Pro trénink to pochopitelně nevadí – jen si musíte vyhodnocení provádět vlastním selským rozumem.

Přes výše uvedené výhrady je gumák pro lovecký trénink  rozhodně lepší než klasický sportovní terč. I když třeba nevypadá úplně jako skutečné zvíře. Důležité je, že představuje onu „velkou homogenní hmotu“, ve které se musíte nejprve zorientovat vybrat správné místo a pak na něj mířit.

Pokud máte gumáka k dispozici, pak jej maximálně využijte.

  • Nestřílejte pouze na ideální postoj bokem, ale otáčejte ho do všech možných pozic, úhlů.
  • Nestřílejte slepě z každé pozice. Vždy se snažte představit si, že je to reálné zvíře. Snažte se zhodnotit jak stojí. Kde jsou orgány, které potřebujete zasáhnout. Zda vůbec máte šanci střílet tak, aby zásah byl smrtelný.

Ze špatných pozic prostě vůbec nestřílejte. Alespoň v rámci loveckého tréninku    ne. Při tomto tréninku to pro vás NENÍ terč, ale je to skutečné zvíře. Chovejte se k němu, jako ke skutečnému zvířeti.

  • Kašlete na to, že se vám bude třeba manželka smát a hrajte hru na skutečný lov. Obcházejte ho pomalu. Potichu. Tak, jak byste obcházeli skutečnou zvěř. Klidně se můžete plížit. Klidně do toho zapojte směr větru … co na tom, že vám přesun z pozice na pozici bude trvat půl hodiny. Aspoň „vychladnete“ a o to víc bude váš výstřel jako ten „PRVNÍ“.
  • Pokud máte gumáka, zapojte do střelby výšku. Střílejte nahoru, dolů, i v prudkých úhlech (simulace střelby z posedu). Pokaždé ale pečlivě přemýšlejte, jak úhel ze kterého střílíte změnil požadované místo zásahu. Tak, aby šíp prošel skutečně místem, kde jsou životně důležité orgány.

Reálné stanovení cíle

Je nutné si uvědomit, jaká je cílová oblast. Jaký cíl potřebujeme trefit. Pokud trénujete sportovní střelbu na FITA terče, možná vás dovádí k vzteku i drobné nepřesnosti. Namísto 10 a „x“ jen „obyčejná“ desítka. Nebo snad dokonce „JEN blbá“ devítka.

Při loveckém tréninku ale simulujte skutečný lov. A cílová oblast z loveckého pohledu je přeci jenom trošku větší než terčový „Bull’s eye“. Tím rozhodně neříkám, že se máte na přesnost vykašlat a spoléhat, že i špatná rána se „nějak chytne“. To rozhodně ne.

Ale, nemusí vás tolik trápit, že šíp nedopadl přesně do středu. Nemusíte se někde na střelnici hodiny „drtit“ jen proto, abyste posílali šíp za šípem na milimetr přesně. Nejedete na Olympiádu. Jde o lov.

A vy sami víte, jakou zvěř budete lovit a jak velká je oblast, kterou chcete zasáhnout. Vlastně ne – kterou musíte zasáhnout. A hlavně KDE je. Podle mého názoru je znalost anatomie zvěře, schopnost výběru správné oblasti a schopnost spolehlivého zásahu této oblasti to nejdůležitější.

Hroty

Je otázkou, jaké hroty používat při loveckém tréninku. Když už se tu realitu snažíme simulovat co nejpřesněji, pak bychom také měli používat jen a pouze lovecké hroty – „Broadheady“ (BH). Pokud chcete být skutečně přesní, pak ano. Jenže s použitím BH při tréninku je spojeno několik úskalí :

  • Do některých terčů prostě BH střílet nemůžete, pokud je nechcete během několika ran totálně zničit. Viz. Třeba mnou oblíbený „hadrový terč“ je skvělý, ale na BH zapomeňte, nebo z něj budou za chvíli cucky.
  • Pro střelbu s BH potřebujete speciální terče, z materiálu, který je pro ně určený, který je zvládne a něco vydrží. Např. 3Dterče/gumáci zmínění výše jdou použít. Jenže i tyto speciální terče dostávají při střelbě s BH pekelně zabrat. Terč, který by jinak vydržel tisíce ran a mnoho měsíců, dokážete intenzivnější střelbou BH zlikvidovat za zlomek této doby.
  • BH nejsou nejlevnější a jakmile jednou BH použijete pro trénink, už nikdy byste jej neměli použít pro skutečný lov !!!

Myslím si, že toto byste měli doopravdy dodržovat. Už z úcty ke zvěři, kterou budete někdy lovit. Zaslouží si nový, ostrý BH a ne nějakou vymlácenou a otupenou trosku z tréninku.

Osobně to dělám tak, že z balení 3ks BH určím dva na trénink a jeden je pro ostré použití. Pokud je v balení 5ks, pak 3 jdou na trénink a 2 jsou „ostré“. Tréninkový hrot celý pomaluji červenou lihovou fixou, takže na první pohled je zřejmé, že jde o hrot určený výhradně k tréninku.

Pokud to výrobce nabízí, je výhodné si koupit tréninkovou variantu BH. Ta vypadá jako ostrý hrot – má stejný tvar, velikost, váhu, ale třeba se neotevírá, nebo má tupé čepele, případně tvar čepelí je upravený tak, aby šly lépe vytahovat z terče atd .. Bohužel ne vždy a ke všem modelům jsou tréninkové varianty k dispozici. Pak může nastoupit vaše nápaditost. Je možné otevírací čepele zalepit tak, aby se neotevíraly, stáhnout je drátěným kroužkem apod. Nebudou tak moc ničit terče a nebudou se samy tolik ničit.

Nicméně se domnívám, že existuje možnost při běžném loveckém tréninku zcela nahradit BH obyčejnými terčovými hroty. Pokud jste si naprosto jistí, že vám BH létá stejně jako cvičný terčový hrot, pak nevidím důvod, proč bych měl střílet s BH každou ránu.

Klidně odstřílím celý trénink s terčovými hroty a jen pro pořádek dám občas pár ran s BH.

  • Jediné co chci vidět, že to létá stejně
  • Pokud ano, klidně pokračuji terčovými
  • Pokud ne, je někde chyba a je třeba ji najít a odstranit. Buď „prasím“ výstřel nebo luk není správně vyladěný. V obou případech byste se měli především věnovat nápravě, protože BH má prostě létat stejně, jako terčový hrot !

Viditelnost

Zkuste si nasimulovat světelné podmínky, na které nejste běžně zvyklí. Třeba střelba za jasného slunečného dne, v pravé poledne mi napoprvé dokázala piny na mířidlech rozzářit ta moc, že jsem měl problém s nimi vůbec zamířit.

Zkuste naopak potrénovat v šeru nebo téměř v úplné tmě. Zkuste výrazný kontrast – stát v plném světle a terč umístit do co největšího šera. Atd.

Stres a další přitěžující faktory

Při vlastní lovu se mohou objevit další okolnosti, které vám komfort při střelbě narušují.

Typickým příkladem je hmyz. Třeba komáři. Zatímco se snažíte zamířit a správně vystřelit, kolem hlavy vám bzučí půlka hejna komárů a druhá půlka už sedí někde na vaší hlavě.

Toto se bude trénovat docela obtížně.  Ale občas můžete využít „příležitosti“. Když vás při běžném tréninku začne otravovat moucha, komár … zkuste se „zatnout“ a hned ji neodehnat. Zkuste j nechat, ať po vás chvíli leze. Zkuste se naučit to ignorovat. Zkuste si střelbu ztížit.

Asi největší slabinou tréninku, v porovnání s realitou, jsou špatné rány. Respektive trest za ně a s ním související obava.

Zatímco při lovu je to průšvih a velký, při tréninku se stane co ? Zanadáváte si. OK. Musíte si dojit k terči pro šíp. OK. Zanadáváte si ještě jednou. OK. A to má být vše ? Tohle prostě není „trest“, který by odpovídajícím způsobem simulovat realitu – skutečný trest za špatnou ránu a hlavně obavu ze špatné rány.

Dokonalá simulace správného „trestu“ je obtížná a vlastně ani není možná. Se tedy domnívám. Můžete se pouze pokusit vymyslet něco, co vám přijde dostatečné.

Ostatně, právě toto byl důvod, proč pro soutěže, pořádané v rámci Klubu lovecké lukostřelby vznikla upravená pravidla pro loveckou 3D lukostřelbu. Pravidla, kde se špatný zásah nehodnotí pouze 1 bodem, ale naopak hned 5 trestnými (minusovými) body.

U vás doma to bude jen o vaší fantazii. Vy sami si musíte vymyslet svůj vlastní trest. Klidně si řekněte, že pokud z 20 ran půjde jedna jediná mimo oblast pro správný zásah .. nepůjdete večer s kamarády na pivo (byť se na to těšíte). Nebo budete pít jenom tonik, který bytostně nesnášíte 🙂

Nelíbí? OK, mám jiný nápad.

Není pro vás problém na 20 m nastřílet všechny rány z dvaceti do kruhu o průměru 12cm. Bezva. Tak si těsně před terč dejte plech, který v sobě bude mít jen a právě takový otvor. Minete a váš krásný, nový a drahocenný šíp za několik stovek je na vyhození. Je to dostatečný trest, který by vás dostal pod tlak ?

Nebo ještě jeden nápad převzatý z golfu.

Mladí nadějní golfisté, kteří v USA studují na univerzitě a sní o dráze profesionála a trénují golf jak o živost, mají jeden zajímavý dril. Úplně na konec tréninku jdou ještě puttovat (putt je poslední úder, kterým na greenu dohráváte míček do jamky). Puttují tak ze dvou metrů, což je pro golfistu velmi nepříjemná vzdálenost. Dost blízko na to, aby měl míček určitě skončit v jamce a přitom už dost daleko, aby se to dalo zkazit. Právě toto bývají rozhodující údery, které znamenají výhru nebo prohru. A jde o statisíce nebo miliony dolarů a někdy i o živobytí a budoucnost daného hráče.

Drill spočívá v následujícím. Předtím, než vůbec mohou ukončit trénink a jít domů, MUSÍ za sebou a bez jediné chyby proměnit 100 takových puttů. Za sebou. Nedáte jeden a vracíte se zpět na 0. Prvních deset, dvacet atd. není problém. Jsou to budoucí profesionálové a tak holt umí.

Jenže, jak se blíží vysněné stovce, začíná nastupovat tlak. Je už večer, světla ubývá, sou utahaní, mají hlad, čeká je ještě spousta práce do školy a z putování je už taky pekelně bolí záda. Takže jediné, co v danou chvíli opravdu chtějí, je skončit. A jak se blíží vysněné metě 100 puttů, každým zbývajícím roste tlak. A ještě víc.  Při posledním se dotyčný často „klepe“ tak, jako by hrál ve finálovém kole největšího profi turnaje. Opakujte tento dril dostatečně dlouho a .. nejenže pořádně protrénujete techniku puttování, ale hlavně se naučíte putovat i velkým tlakem.

Můžete to zkusit použít. Třeba 20 nebo 30 ran za sebou do „lovecké oblasti“ – řekněme 10 nebo 12cm. Stačí jedna „minela“ a začněte znovu. Zařaďte toto cvičení na konec tréninku, kdy už vás to moc nebaví a chcete skončit a uvidíte jak to budete vnímat. Manželce jste třeba slíbili, že ji vyzvednete autem z práce, už dávno jste měli vyrazit, už teď to nestíháte .. ona už tam někde stojí a čeká a je čím dál zuřivejší .. a vy jste zatím stále na střelnici a mustíte pořád střílet dokola, protože se vám to, sakra, pořád nedaří .. ano … tohle by mohlo docela fungovat 🙂

Tak je asi čas skončit. Doufám, že je jasné, co jsem se snažil v článku napsat. Jde o to, vyzkoušet v rámci loveckého tréninku věci, se kterými se mohu potkat při skutečném lovu a se kterými se při běžném tréninku vůbec nemusím potkat. Prostě takové situace uměle navodit. Nemusím to mít nutně natrénováno 100%. Stačí, že jsem takovou situaci už zažil.

  • Stokrát.
  • Nebo jen dvacetkrát.
  • Nebo jen desetkrát.
  • A nebo jen jednou. Cokoliv je prostě lepší než nic.

Vědomí, že tato situace pro mě není nová a že jsem ji už zvládl dříve mi dodává jistotu. A pomůže mi ji zvládnout znovu.

Honza Gritzbach

Příspěvek byl publikován v rubrice O lovecké lukostřelbě. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.